Za vše může zpěvák skupiny U2 Bono Vox, který přišel s motýlím nápadem. Podle něj je Lance největším sportovcem světa, hned po Muhammadu Alim.

Lance dokáže na kole letět lehce jako motýl. Britský umělec Damian Hirst pro Lance proto nachystal speciální růžovobílé kolo. Původně chtěl dokonce použít opravdové motýly na výzdobu kola, ale na druhou stranu zas nechtěl přidávat na váze kolu.

A tak vzniklo růžovobílé kolo s motýly, které je součástí série Stages. Tu tvoří šest kol s designem vytvořeným umělci Brianem Donnelleym, Kennym Scharfem, Shepardem Faireym, Marcem Newsonem a Jošitomo Narou. Po skončení Tour půjdou kola do dražby. Předpokládá se, že každé kolo vynese Armstrongově charitativní nadaci přes milion dolarů.
.

Do Francie jsem přijela před dvěma týdny. Za tu dobu jsem se stačila rozkoukat jak team funguje, jak spolu všichni navzájem vycházejí, co se nabízí a co očekává. Kromě pár nových francouzských slovíček jsem poznala Francouzkou kuchyni, která se od té naší výrazně liší.

Bydlím ve vesničce nedaleko města Limoges společně s Julie Beveridge, což je kanadská závodnice. Její krajanka Karol-Ann Canuel přijede kvůli studiu později. Julie je nekřesťansky rychlá a silná v kopcích. Většinu tréninku absolvuji jako hákový jezdec. V našem okolí je nádherná příroda, minimální provoz a kopcovitý terén, což jsou pro trénink ideální podmínky.

Team se skládá z 13nácti závodnic. Závodnice jsou vysoce kvalitní, i když máme silné lídry v kopcích, tak si myslím že to budou především závěrečné spurty, kde bude náš team dominovat. V teamu je neuvěřitelně pohodová atmosféra jakou jsem nezažila a to se týká i manažérů a mechaniků. Holky se tu mezi sebou nepomlouvají ani nikdo nevyčnívá, všichni sou si rovni a drží přisobě.

Závodní program je pestrý a náročný. Team se zúčastňuje jak francouzských pohárů tak zahraničních etapových závodů jako Tour de Bretagne, Holland Ladies Tour nebo Route de France.

Naše rámy jsou od značky EXS, mají podobnou stavbu jako Specialized což je značka mého domácího kola které mi vyhovuje na 120% svojí lehkostí, tuhostí při špurtu, přitom vysoce komfortní jízdou a pěkným designem.Celá sada je od značky SRAM model Forse což není nejvyšší řada ale sedí mi. Vždy jsem jezdila sadu Campagnolo, ale Sram mi padl hned do ruky.

Používáme troje ráfky, všechny od firmy Mavic, což je místní výrobce. Pro trenink jezdíme model Aksium race, v závodě s kopcovitým profilem pak model ES, jehož předností je nízká váha a pro etapy ve městě pak Cosmic Carbon.

Nyní nás čeká krátké soustředění u teamového managera Damiena Pommereau. Následně po týdnu sólového tréninku se team zúčastní týdenního soustředění, které bude zakončeno prezentací v prostorách budovy hlavního sponzora, což je zábavní park Futuroscope.

V sobotu 6.2.2010 se zúčasnila prvních závodů v tomto kalendářním roce za tento tým a to na dráze v Bordeaux. Tady se jel  Fenioux France Trophy (1ere manche) – pre-Mondaiaux.

Slámová se v disciplíně omnium umístila na výborném třetím místě. Vítězkou se stala španělská závodnice OLABERRIA DORRONSORO Leire.

To Šárka Pančochová s vykloubeným ramenem nemohla nastoupit na U-rampu. Zranění si přivodila při tréninku.

Bolavé koleno neumožnilo závodit snowboardcrosaři Davidu Bakešovi.

Tak snad přístí rok budeme mít méně zraněných a více závodících.

O triumfu rozhodl v posledním závodě seriálu v nizozemském Hoogerheide. Tady obsadil druhou příčku za úřadujícím mistrem světa Nielsem Albertem. Na třetím místě dojel další Belgičan Kevin Pauwels. Zdeněk Štybar, který startoval poprvé v kariéře v trikotu vedoucího jezdce Světového poháru, se vřítil do závěrečného kola na úžasném prvním místě. Bohužel, Albert využil jeho podklouznutí a nástupem rozhodl.
Kateřina Hanušová-Nashová dojela v posledním závodu SP čtvrtá. Vyhrála domácí Marianne Vosová.

A co dál (Breaking Away – 1979)

Dospívání je těžké i v Čechách, což potom mezi americkými Italy. Tam se to dá přežít jen díky kolu, tvrdí další z filmových tipů na cyklomania.com s názvem A co dál anglického režiséra Petera Yatese. Ti starší z nás si pamatují, že získal v roce svého vzniku Oskara, ti mladší by měly prohledat videopůjčovny.

A příběh? Dave Stohler dokončuje střední školu a přemýšlí, co bude v životě vlastně dělat. Vyniká v cyklistice, věnuje se jí a je častým vítězem v místních závodech. Jeho favoritem je tým Cinzano z Itálie (ano, ten…), a protože sní o tom, že bude závodit právě v jejich barvách, začne poslouchat opery, aby se naučil italsky, dokonce předstírá, že je italský student na výměnném pobytu. K tomu se zamiluje do vysokoškolačky Katherine. To všechno pro kolo. Ale to samozřejmě všichni chápeme.

Do toho naráží na problémy doma, ve své skutečné identitě. Například drobnost, že si Dave holí nohy, aby při jízdě na kole snížil odpor vzduchu , neuvěřitelně vadí jeho otci, který se na něj dívá jako na blázna. Některé věci se prostě nemění.

Velké finále přinese cyklistický závod, ve kterém Dave bojuje s příteli o uznání a čest proti snobskému studentskému týmu, jak to dopadne, to už se podívejte sami.

Fajnšmekry potěší cyklistické reálie začátku osmdesátých let minulého století – skutečná jména, vybavení, pěkné sportovní záběry. No a samozřejmě nesmíme zapomenout na uměleckou kvalitu filmu a pro pány samozřejmě i playmate, modelku a herečku Robyn Douglass v jedné z hlavních rolí. Tenhle film byste rozhodně měli vidět.

Cyklomania.com přináší výzvu BSC Opava, která se týká zdraví člověka. Děkujeme za pomoc.

Michal Hájek, ředitel závodu Silesia Merida bike marathon:

Vážení sportovní přátelé, příznivci SILESIA merida bike marathonu.

Je před námi další ročník Silesie, a i když to zatím skoro nikde není vidět, jeho přípravy se rozeběhly naplno. Stejně jako v předchozích letech Vás budeme o všem průběžně informovat.

Letos však začínáme poněkud netradičně.

Dovolte nám, abychom se na Vás obrátili v naléhavé věci týkající se zdraví člověka, který jako jeden z mála výrazně podporuje SILESII od samého začátku a i díky němu můžeme připravovat výroční 10. ročník.

Onemocněl rakovinou a my pro něj hledáme pomoc. Hledáme pro něj nejvhodnějšího dárce krevních buněk — ještě zdravých, nepoškozených, hledáme šanci na úplné vyléčení.

Kolem darování krevních buněk ( už se nehovoří o kostní dřeni, teď se to bere z krve jako transfůze ) je hodně mýtů. Nejlépe je to popsáno na stránkách IKEM Praha. Obecně to pro vhodné dárce obnáší strávení pár hodin na přístrojích, které separují krevní buňky.

Pokud se budete ochotni zamyslet nad dárcovstvím, rozšířit databázi dárců a máte-li zájem poskytnout pomoc, podívejte se na czechbmd.cz

Obnáší to vyplnit přihlášku na internetu a pak darovat zkumavku krve. V případě, že Vaše typologie bude blízká vhodnému kandidátu na transplantaci, můžete zachránit život.

V databázi je něco kolem 40.000 dárců, ale kde je jistota, že ten 40.001. by nebyl nejvhodnější?

Prosíme Vás o pomoc.

Díky.

Michal Hájek

ředitel závodu Silesia Merida bike marathon

Máme za sebou rok 2009 a cyklistickou sezonu v tomto roce a přichází nám sezona nová 2010. Jak hodnotíš loňský rok kde jsi patřila v amatérské a masters cyklistice mezi ženami, mezi ty nejlepší v ČR a dá se říci kde jsi přijela tam jsi bodovala…..
Když se krátce vrátím i k sezoně 2008 , věděla jsem že tato sezona bude pro mne mezi ženami v kategorii elite poslední, proto jsem se převážně soustředila vyhrát silniční Český pohár celkově, což se mi povedlo. Znamenalo to objíždět všechny závodu poháru a být trpělivá, samozřejmě když na závod přijela například Růžičková, Kozlíková, Machačová,
Havlíková atd. Závod se vyvíjel v jejich režii, proto vyhrát pohár celkově, nebylo jednoduché a chtělo to obrovitánskou trpělivost. Navíc jsem si dala jako třešničku na dort druhé místo s Kateřinou Špidlenovou na MČR dvojic, kde jsme porazili i Martinu Sáblikovou, pak přišel závod ve Střeni, kde jsem měla rozlučkoví závod a konec kariery.
Pak přišel rok 2009 amatérské závody. Dala jsem si s mým týmem, který se o mne stará a trenérem pár vrcholů, ale chtěla jsem sezonu objet na pohodu, nakonec mi to soupeřky nedovolili, zejména Monika Simonová v Moravském Poháru a proto jsem musela trénovat i v této sezoně naplno. Vlastně i díky tomu se mi podařilo vyhrát to, co jsme si dala za cíl.
Jakého výsledku si nejvíce ceníš?
Před sezonu jsem si určila dva vrcholy, Mistrovství České Republiky S.A.C. a Mistrovství Světa Masters a pak tu byl Moravský Pohár, který jsem chtěla vyhrát celkově..
Na MČR S.A.C. jsme svojí formu ukázala v časovce jednotlivců, kterou jsem vyhrála a hodně jsem si věřila i na silnici, měla jsem formu, trať byla ušitá na mne, ale zastavil mne defekt kola asi 10km před cílem. Moc mne to mrzelo, protože jsem si na špurt věřila a měla jsem na to, ale také jsem si uvědomila že mám zlato z časovky, tak proto asi i při té smůle dobrý. Můj druhý vrchol byl MS Masters. Tam přišlo probuzení ze snu… časovka se mi jela výborně, jelo
mi to, v životě jsem neměla tak vysoký rychlostní průměr, ale ty nejlepší na světě i v této kategorii byly odemne vzdálení a já v časovce obsadila sedmé místo. Na silnici to bylo hodně o psychice, zalekla jsem se soupeřek a spíše mojí chybou jsem dopadla jak jsem dopadla…Jsem však ráda i za medaile z ME Masters , i když někteří lidé spochybňovali tento úspěch, ale druhého místa ze silničního závodu si moc vážím. Na startě mi bylo jasné že mám jasné čtvrté
místo, první tři holky byly jednoznačně lepší závodnice a vrchařky, trať byla kopcovitá.. nakonec jsem však obsadila druhé místo, takže jsem byla ráda a tady dokonale fungovalo přísloví, nehaž flintu do žita…

Pak zde byl Moravský Pohár, domácí soutěž , vyhrála jsem celkově tento pohár i časovkářský pohár který je součástí MP. Radost mi i udělalo vítěztví na Mistrovství Slezska v časovce jednotlivců. A byla tu další vítězství a umístění mezi
třemi…takže ve výsledku sezona super.
Jaké máš plány do sezony 2010?
Nyní bych se cyklistikou už chtěla opravdu bavit, takže si velké plány do sezony nedávám, ale mám nějaké povinnosti vůči sponzorům a týmu, takže pár vybraných závodů na kterých bych chtěla uspět mám.
Nyní mne v nejbližší době čeká v lednu Mistrovství Světa Masters v cyklokrosu, které se jede v Belgii. Od tohoto závodu však nic neočekávám, protože cyklokros moc jezdit neumím, ale naskytla se šance se postavit na start, tak pojedu, ale například taková Alenka Mlynářová by na tomto závodě měla větší šanci udělat výsledek.
Pak bych chtěla startovat na závodech jak silničních tak na MTB které se pojedou v okolí Olomouce. Co mne láká , tak obhájit v Moravském Poháru časovkářskou soutěž, ale asi celý pohár absolvovat nebudu, ale jak se říká nikdy neříkej nikdy…a to druhé lákadlo je Slezský Pohár, ten možná upřednostním na úkor toho Moravského…pak je tu Mistrovství Evropy Masters, které se mi moc líbilo svojí organizací, proto bych chtěla jet alespoň časovku…no uvidíme co vymyslíme aby mi byla sezona ušitá na míru a dařilo se mi..
Závěrem bych ráda poděkovala sponzorům, týmu který mne výrazně podporoval, rodině a všem popřála hodně štěstí a zdravíčka v roce 2010.

Jiřina Ščučková v sezoně 2009 obsadila: 13x první místo, 7x druhé místo, 5x třetí místo.
Medaile dovezla z :
Mstrovství České Republiky S.A.C. – první místo v časovce jednotlivců
Mistorvství Evropy masters — silniční závod druhé místo, časovka jednotlivců třetí místo
Mistorvství Slezka – první místo v časovce jednotlivců
první místo v konečném hodnocení Moravského Poháru 09
první místo v konečném hodnocení časovkářské soutěže při Moravském Poháru 09
a další
Dále:
7. místo – Mistrovství Světa Masters — časovka j.
16. místo – Mistrovství Světa Masters — silniční závod
5. místo – Oevřené Mistrovství Střední Evropy/Tatry tour – silnice — maraton

Jiřina Ščučková
narozená : Červen 18, 1978
Manžel Oldřich, dcera Neli
tým: Bike Team Kola Kaňkovkský
trenér: František Trkal
Sportovní director: Oldřich Ščučka
Manager a masér: Michal Frantík

Tenhle textík sem dávám s bolavým srdcem.

Je totiž o báječným bajkerovi, kámošovi, který se bohužel před nějakou dobou  nevrátil z jedné skály, kterou zdolával.

Rades, díky za všechno. Za bloudění v neznámých terénech, podporu v závodění, v životě… a hlavně za srandu co jsme spolu zažili. Tak čau do bajkerskýho ráje a sorry za ten článek, ale já to musel prásknout.

Tak jak mě Rades v roce 2004 “mučil“ …

„Jsi blázen, do toho počasí přece nepojedeš!!“ , křičí něžné pohlaví. „Každý rok na Štědrý den jezdím a letos to nebude jinak“, probleskne mi hlavou. Někdy jsou prostě naše polovičky umanutější, ještě víc než obvykle. Snad od narození každý rok na Štědrý den vyrážíme na vrchol zvaný Tři kameny. Přece nebude letos ona vyjímka, potvrzující pravidlo.

„Jestli do toho nečasu pojedeš, zapomeň na to, že tě budu zase měsíc obskakovat, chystat slepičí vývar, loupat pomeranče…..bla bla bla. Tak jsem se loni trochu nachladil, no. „Vezmi si aspoň tu pořádnou bundu!“ Jo, to určitě.., je těžká a ještě mi překryje můj úžasný zimní dres, který jsem dostal den před oficiálním rozbalování dárků. Smutné oči a stěžování si, že letos určitě umrznu o tradiční vyjížďce prostě opět zabrali. A nebo čerstvě uzavřené životní pojištění s platností až od 1.ledna?

Do vášnivého rozhovoru o některých umanutých jedincích, je slyšet pípnutí smsky: Honza: „Přijedu o půl hodiny později, musel jsem ještě odházet sníh“. Výmluva, jako každý rok vyčkává na ten správný okamžik, kdy nebude přistižen na odchodu. „Tatínku, neodcházej my tě potřebujeme!“ ozývají se dětské hlásky od sousedů. Vypadá to, že i letos pojedeme kompletní. Zvonek. „Zdar, nechám si u tebe bundu“. Je vedro jak prase. „Jasný“, vždyť teploměr ukazuje nulu. Rychle poslední zbytky oděvu, odhození deky z bajku a můžeme vyrazit. Jsme kompletní.

Posilnění z předchozího dne sledováním všech dílů North Shoru a možná stále i punčem, vydáváme se na švih. „Proboha, na čem to jedeš?“ No, na čem … přece nebudu dávat na takovou srandu akci závodní pláště. Ojetiny stačí. Tradiční diskuze na téma nahuštění a už je tady začátek kopce. Teď pojedeme tři sta metrů do vrchu! Sakra, všichni víme, co nás čeká a přesto to musí někdo připomenout. V létě to máme za necelou hodinu na pohodu. Sluníčko vykukuje z poza mraků, větřík příjemně pofukuje, ten život je prostě nádherný. Cesta je prohrnutá, jen kola sem tam proklouznou na ukrytém ledu, vždyť je přece zima. „Já se na to…“ ozývá se hlas z houští, pod cestou. Humor musí být, zvlášť když padá ten druhý. Kilometry ubíhají, cesta se klikatí a čas běží. Koho by napadlo, jak rychle se smráká. „Bude brzo tma, dáme to zkratkou“, zavelí rázně Rades. Nikdo nic nenamítá, je profesionální voják.

Po půl hodině, už pokorněji špitne, jestli jsme neměli odbočit na té křižovatce doprava. To už jízda v sedle bajků je nemožná, a tak tlačíme své stroje za všude přítomného sněhu, hnusného větru a bůh ví kde schovaného oskara do pomyslného vrchu. Dokud nevyjedeme nahoru, nevrátíme se. Jsme tvrdí bajkeři. Po třech hodinách marného boje s čerstvě napadaným sněhem, mlhou a silným větrem si dovolím špitnout, že mám žízeň. „Ty nemáš nic na pití?“ pohrdavě mě sjíždějí oči všech, do té doby, než si uvědomí, že jsou na tom stejně. „Ohřejte si v rukách kousek sněhu a spolkněte to“, zní rada armády. Raději polykám pot, který nestačil zmrznout na tváři. Je slaný, tak aspoň nechytnu křeče. Na hranici mdloby zavelím: „A teď se pojede podle mě.“ Po půl hodině se nachazíme na vrcholu. Jiném vrcholu. Pozitivní je, že ještě o 100 metrů vyšším. Za střídání pádů a několikametrové jízdy v závějích sněhu se ocitáme na vytoužených Třech kamenech.

Snad opojeni vítězstvím nad horami a smrtí, se v okamžiku rozhodujeme nesjet na prohrnutou asfaltovou silnici, ale vydáváme se zpět do terénu, kam patříme. Vždyť pojedeme po svých stopách, a navíc z kopce dolů… Ne, teorie nám nějak nejde. Silný vítr a sníh naše stopy zavál. V dáli vidíme světla města, a tak nemůžeme zabloudit. Můžeme. Ale přece jen nalézáme cestu, po které jsme měli původně přijet.

Za slabého svitu měsíce a hvězd, tedy po pouhých ani ne šesti hodinách se nacházíme před svými domovy. „Proboha, kde jste?“ slyšíme už v dáli trochu rozzlobený křik. No, spíše pořádný histerák. Nechápeme, proč ten povyk. Jaká policie, jaký vrtulník s termovizí? Tak zase za rok. Jo, za rok. A co kdybychom na Nový rok to zkusili vyjet z druhý strany? Co ale dáme zítra? Kde mám Paralen…

Přestupová bomba roku 2010! Talentovaná cyklistka Gabriela Slámová podepsala smlouvu s francouzským profi týmem VIENNE-FUTUROSCOPE a v únoru s tímto týmem absolvuje první závody.

Na vrcholných kláních ve světě všem ukázala, že s ní musí také počítat, zejména když na MS juniorů na dráze v omniu získala bronzovou medaili a na silnici obsadila 21. pozici, i přes technické problémy v závodě, na ME juniorů na dráze pak získala v disciplíně scratch stříbrnou medaili. Tyto kvalitní výsledky jí pomohly i díky podpoře několika lidí (Miluše Flašková, táta Igor Sláma atd..) k odcestování do země cyklistice zaslíbené, Itálie, kde startovala v italském týmu SYSTÉM DATA na několika závodech. Toto účinkování vyvrcholilo startem na prestižním závodě GIRO DI TOSCANA.
Závěr roku 2009 byl však pro Gabrielu nejúspěšnější, když se po několika měsících jednání a osobních setkání s managery předních cyklistických teamů podařilo pro Gábinu předjednat 4 zajímavé nabídky. Nakonec Gabriela podepsala smlouvu s francouzský teamem z kategorie nejvyšší v UCI seznamu týmů, a to z VIENNE-FUTUROSCOPE. Tento tým se účastní dráhových a silničních závodů té nejvyšší kategorie na světě v kalendáři UCI.
Gabrielu Sámovou nyní čeká v roce 2010 individuální soustředění na Malorce, v únoru pak první ostrý test a start s novým týmem VIENNE-FUTUROSCOPE na dráze, a to 2. února 2010. Celý měsíc by měla zůstat s týmem, kde by měla mít i soustředění, 6 . března 2010 pak oficiální představení týmu.

Po Romanu Kreuzigerovi, Františku Raboně, Martině Růžičkové to je další silničář(ka) v elitním zahraničním týmu na silnici pro rok 2010

Zato její kamarádka, Jiřina Ščučková, bude v sezóně 2010 opět oblékat dres olomouckého týmu Bike Team Kola Kaňkovský, a za podpory Střeň cyklistika a jiných sponzorů v lednu odcestuje na MS Masters v cyklokrosu , který se bude konat v Belgii.
Olomoucko na tomto MS masters bude také reprezentovat Roman Brandýs, který závodí v dresu MAPEI Cyklo Kaňkovský.

(Z českých žen pak bude působit v zahraničí pro rok 2010 závodnice MTB Tereza Huříková, dále pak Kateřina Nash, Pavla Havlíková a Dana Fialová.)

Další změnou je noční časovka v ulicích Sevilly.

Změnou barvy chtějí organizátoři vzdát hold úspěchům španělských sportovců. Červená je prostě španělská národní barva.

Vuelta startuje 28.srpna noční časovkou a skončí 19. září v Madridu. Cyklisty čeká 3352 kilometrů a šest horských etap.

Vyplynulo to z rozhovoru, který dal pro italský deník Gazzetta dello Sport.

Lance se vrátil do profi pelotonu tento rok v lednu po třech a půl letech.

Po hájení barev Astany v letošním roce uvidíme Lance příští rok v dresu jeho vlastní stáje RadioShack. Do něj přetáhnul i manažera Johana Bruyneela.

Cyklomania.com přináší smutnou zprávu, která zarmoutila nejen celý cyklistický národ.

Ve věku 69 let po krátké nemoci zemřel bývalý vynikající cyklista, reprezentant, mistr republiky, trenér, pořadatel a aktér jednoho tisíce tří set padesáti osmi závodů Emil Hekele starší.

Opustil nás ve středu 9. prosince v deset hodin večer po krátké nemoci v Šumperské nemocnici.

Čest jeho památce.

Emil Hekele starší

V roce 1954 na jaře přivezl kdosi odněkud nápad uspořádat v Lošticích náborové cyklistické závody při Mezinárodním družstevním dnu, přestože tu žádný oddíl ani mládežnická základna nebyly. Jelo nás zhruba dvacet kluků z celé dědiny, protože nikdo nechtěl zůstat stranou této atrakce. Já jsem na obyčejném kole skončil druhý, což mě nadchlo.

Samozřejmě, že jsem trénoval a závodil s cílem dostat se do reprezentace, ale přiznávám, že ta byla tenkrát hodně „nabitá“. Připomínám jména Doležala, Smolíka, Wenczela, Gráče a další. Trénoval jsem podle podkladů a plánů svého pražského strýčka Mirka Junga. Tady na Šumpersku nejsou žádné roviny, takže jsem se vlastně neustále pohyboval v kopcích a vůbec nebyla nějaká řeč o tom, že bych se měl věnovat tréninku se spurtérským zaměřením. Měl jsem radost z toho, že jsem vyhrával horské prémie a vůbec mi nevadilo, že jsem skončil třeba pátý z pěti jezdců, s nimiž jsem ujel.

Nikdy jsem nechytračil, nikdy jsem si nepřipouštěl, co bude třeba za dvě hodiny, zda budu dostižen nebo mě stihne krize a dojedu třeba patnáctý. Sázel jsem vždycky na jednu kartu. Osmdesátkrát se mi to vyplatilo a dvacetkrát jsem na tom prodělal. Ale houževnatost ve mě vždycky zvedla myšlení, že musím jet a zkoušet to znovu a znovu.

V letech 1954 až 1996 jsem na kole jel 1358 závodů, jsem mistr republiky v závodě družstev na 100 km (1971), vítěz Velké ceny Bohumína (1966), závodu Čadca-Orava-Čadca (1968), Velké ceny Uničova (1972). Mám 58 vítězství ve vrchařských prémiích, 8 závodů mezi veterány, včetně startu na MS ve St. Johannu.

Historka o tom, jak jsem se dostal mezi světovou špičku v cyklokrosu budí lehký úsměv na tváři. V sezóně 1968-1969 jsem skončil třetí v domácím cyklokrosovém poháru a po mistrovství republiky v Teplicích jsem jel se širším reprezentačním celkem na Velkou cenu do švýcarského Luzernu, která byla nominačním závodem na světový šampionát. My jsme byli s Bohumínem na soustředění na Lysé hoře a trenér Merta přišel s novinami a přečetl mi, že jsem do Luzernu nominován. Zprvu jsme to považovali za žert, ale pak mi telefonicky ze svazu potvrdili, že je to pravda. Stál jsem na startu s naší špičkou Krejčím, Antošem, Hanzalem, Kubíčkem a dalšími esy a klepala se mi kolena. Dojel jsem z šedesáti závodníků jednadvacátý….

Doma jsem samozřejmě v terénu jezdil, ale v zahraničí to byl můj první a zároveň poslední závod. Jak jsem se vůbec do terénu dostal? Táta byl myslivec a chodit s puškou po lese se mi hrozně líbilo. Když jsem se učil lesníkem, přišel třeba hajný a řekl : „Dojeď tam a tam, do toho a toho polesí.“ Bylo to patnáct kilometrů, tak jsem to vzal na kole přes les. Stejně, jako když povídal: „Zajeď s výplatami do Litovle.“ Co jiného mi zbývalo? Auta nebyla a cesta na kole nic nestála…

Ať jsem hrál hokej nebo jezdil na kole, nikdy mě nepotkalo žádné zranění, zlomenou ruku nebo nohu jsem neměl ani jako kluk. Všechno špatné se mi vyhnulo a zdraví jsem si vážil nejvíce. Proto, když se dojíždělo do cíle, vyhýbal jsem se bláznivým honičkám ve vedoucí skupině a spokojil se s pátým místem v třeba osmičlenné skupině. Řekl jsem si pokaždé : „Dnes nevyhraješ, můžeš vyhrát zítra, ale na to musíš zůstat zdravý“. Bral jsem to sportovně, byl jsem spokojen s tím, že jsem rozehrál vynikající partii v kopcích a teprve po ní mě někteří ze soupeřů dojeli. Z toho jsem si těžkou hlavu nedělal, těšilo mě, že jsem byl v první skupině a měl stejný čas jako etapový vítěz a spoléhal na to, že příští den může být složení vedoucí skupiny zase jiné. Samozřejmě, že ke všemu patří i smutné chvíle. I ty náleží k cyklistice. Na závodu Okolo Slovenska jsem jeden ročník vedl vrchařskou soutěž, ale v klíčově etapě jsem chytil ve větru defekt. Skupinu jsem dojel silou vůle, měl jsem ji před sebou padesát metrů, ale ty byly horší než třeba padesát kilometrů. Už jsem se dopředu nedostal a v cíli jsem chytil dvacet minut.

Fandím každému mladému, který se cyklistice chce věnovat jako sportu i jako řemeslu. Přeji mu, aby později zase posunul laťku o kousek výš a byl příkladem dalším žáčkům. Proto rady doma budu pokračovat v práci, kterou jsem začal a o všechny, kteří to někam chtějí dotáhnout, se budu starat.

Mezi moje žáčky patřili Palouček, bratři Veverkové, Kvapil, Tyl, Musil, Tomáš Konečný, Mudřík, Reif a naposledy syn Emil. Ten mě u cyklistiky udržel v době, kdy mi různí lidé hráli pěkně na nervy.

Kolo je život a život je kolo – tak by se dalo vyjádřit motto slavného filmového snímku, který natočil krátce po druhé světové válce italský režisér Vittorio De Sico.

Největší cyklo-filmové pecky pro vás exklusivně připravuje Michal Merenda zvaný „Merenďák„.

Neorealistický příběh chudého muže, hledajícího v ulicích poválečného Říma své kolo, které jej živí, je pravidelně filmovými kritiky zařazován mezi nejlepší snímky historie. Dokonce se dostal na prestižní list BFI jako film, který byste měli vidět nejpozději do 14 roku života. Pokud jste viděli Pee-wee’s Big Adventure Tima Burtona, vězte, že právě ze zloděje kol tento slavný kousek vychází.

Hlavnímu hrdinovi Antoniovi hrozí, že hned po nastoupení práce vylepovače plakátů se znovu ocitne na dlažbě, protože mu někdo ukradl jízdní kolo. To je ale podmínkou zaměstnání. Muž, který živí manželku a dvě děti, pak stráví celý den marně hledání svého živitele, až se v zoufalství rozhodne stát se sám zlodějem. Ani tady ale nemá štěstí a jen soucitu ostatních vděčí za to, že neskončí v base.

Bezútěšné vyústění příběhu v sytých realistických barvách je v plném souladu s postavením těch, kteří v Italii po válce živořili v bídě a nezaměstnanosti. Autenticitu sociálně laděného snímku podporuje výběr představitelů hlavních postav, které našel režisér doslova na ulici mezi nezaměstnanými.

Stejně tehdy jako dnes ale tvrdíme – exemplární fyzické tresty zlodějům kol!

Michal Merenda

Dráha pro vyznavače bikrosu o délce přibližně 300 metrů by měla vyrůst na pozemcích města v Hranické ulici.

Násypem terénu budou vytvořeny vlny od 30 cm do 3 metrů. Po jejím vybudování volali hlavně místní riders, kterým podobný areál ve městě chyběl. Vše hotovo by mělo být ve druhé půlce příštího roku.