Podle vyjádření šumperské radnice se zatím čeká na podpis smlouvy s posledním majitelem pozemku. Smlouva bude ještě předmětem jednání na zdejším zastupitelstvu. Samotnému zahájení stavby tak už po posledním podpisu nebude v cestě stát nic. Dokonce už i peníze včetně evropské dotace jsou připravené. Šumperk ani Dolní Studénky však nechtěly zahajovat stavbu dříve, než se vypořádají se všemi majiteli pozemků. Dotace by měla pokrýt až tři čtvrtiny nákladů na cyklostezku. Obě obce začnou se stavbou společně. Každý ze dvou úseků bude stát více než deset milionů korun.

Nová cyklostezka je jednou z hlavních priorit radnice v Dolních Studénkách. Spousta lidí totiž jezdí do práce do šumperských firem a díky nové trase budou mít cestu do zaměstnání mnohem jednodušší a hlavně bezpečnější. Novou trasu ale ocení i rekreační cyklisté.

Trasa povede od rondelu u základní umělecké školy. Tam naváže na stávající trasy v Havlíčkově a Langrově ulici. Poté bude pokračovat směrem do ulic Žerotínova, Jesenická, Dolnostudénská a dál až do středu obce. Cyklostezka však bude přerušena u přejezdu přes železnici. A to kvůli tomu, aby se nemusely budovat semafory zvlášť pro cyklostezku. To by totiž bylo zbytečně nákladné. Trasa tak bude pokračovat hned za železničním přejezdem. Hotovo by mělo být během příštího roku.

Tím ale vznik nových cyklostezek na Šumpersku nekončí. Další trasu chce město vybudovat z centra na Nový Malín. Tato stezka by se měla napojit přímo na trasu vedoucí do Dolních Studének. Jezdit by se po ní mohlo už do dvou let.

Pre tých, ktorí na jeseň neodkladajú bicykle na pôjd a nevedia ako naložiť s voľným časom alebo aj inšpirácia pre nasledujúce leto.

Pojďme tedy nahlédnout do krás přírody na Orave.

Roháčska dolina

Začnem mojou obľúbenou trasou. Dá sa na nej poriadne vyblázniť, alebo rekreačne pobicyklovať. Môžete si ju zostaviť ako okruh. Výber je na vás.

Za východiskový bod som zvolil Tvrdošín (569 m n.m.) (/GPS //N 49°20´3.00´´, E 19°33´16.00´´/).

Trasa pokračuje cez Nižnú a Podbiel, kde odbočíte na križovatke vľavo (smer Liptovský Mikuláš, Zuberec). Obec Podbiel je rezerváciou ľudovej architektúry, takže si nezabudnite vytiahnuť foťák.

Konečne sa netreba báť, že vás trafí okoloidúci kamión a môžete začať naplno vychutnávať čerstvý vzduch. Trasa ďalej vedie obcami Oravský Biely Potok, Habovka, Zuberec (760 m.n.m.) (/GPS N 49°15´32.43´´, E 19°36´45.00´´/). Ocitáme sa v nástupnom bode do Roháčov, kde sa oplatí zosadnúť z bicykla a trochu sa poobzerať.

Táto výhovorka padne vhod pred 14 km dlhým stúpaním cez poľanu Brestová (možnosť prehliadky Múzea oravskej dediny/), pokračuje cez poľanu Zverovka (/chata Zverovka, studnička s pitnou vodou a nad ňou pomník obetiam Roháčov), parkoviskom v Roháčskej doline až k Tatliakovmu jazeru a bývalej Tatliakovej chate (1360 m n.m.) (GPS N 49° 12´ 50.00´´, E 19° 44´ 51.00´´). S bicyklom sa ďalej nedostanete, ale ak vám nechýba guráž, zamknite si bicykle pri chate a hor sa do hôr na pešiu turistiku.

Cestou späť si urobíte rýchlostný rekord na tachometri, ale bacha na peších turistov. V lete je ich tam ako mravcov a často si myslia, že cesta je určená len pre nich.

Zo Zuberca sa ešte rád zaveziem do 12 km vzdialených Oravíc (790m n.m.) (GPS 49°17´50.97´´, 19°44´50.00´´). Je tam termálne kúpalisko a plno stánkov, kde sa dá draho a málo najesť. Príroda je tam krásna a pokiaľ dovolia cedule so zákazmi pre cyklistov, odporúčam sa tam poriadne poobzerať.

Do pozornosti musím dať salaš s pravou bryndzou a žinčicou, ktorý nájdete po ľavej strane asfaltky, smerujúcej do Juráňovej doliny. Turistické značenie je dobre vyriešené a značne uľahčuje orientáciu.

Späť do Tvrdošína sa spustíte miernym klesaním cez Vitanovú, Čimhovú, Liesek, Trstenú. Za ňou už nasleduje Tvrdošín.

Cykloservisy nájdete vo východiskovom meste, ďalej v Nižnej, Zuberci a Trstenej.

Naše zákony určujú povinné nosenie prilby mimo obce pre všetkých, v obci je povinná len pre mladších ako 15 rokov. Reflexné prvky a svetlá za zníženej viditeľnosti by mali byť pre každého samozrejmosťou.

Milan Kutlík pro Cyklomania.com příblížil krásy Oravy. Na další jeho vyprávění se můžete již brzy těšit na Cyklomania.com

Tenhle textík sem dávám s bolavým srdcem.

Je totiž o báječným bajkerovi, kámošovi, který se bohužel před nějakou dobou  nevrátil z jedné skály, kterou zdolával.

Rades, díky za všechno. Za bloudění v neznámých terénech, podporu v závodění, v životě… a hlavně za srandu co jsme spolu zažili. Tak čau do bajkerskýho ráje a sorry za ten článek, ale já to musel prásknout.

Tak jak mě Rades v roce 2004 “mučil“ …

„Jsi blázen, do toho počasí přece nepojedeš!!“ , křičí něžné pohlaví. „Každý rok na Štědrý den jezdím a letos to nebude jinak“, probleskne mi hlavou. Někdy jsou prostě naše polovičky umanutější, ještě víc než obvykle. Snad od narození každý rok na Štědrý den vyrážíme na vrchol zvaný Tři kameny. Přece nebude letos ona vyjímka, potvrzující pravidlo.

„Jestli do toho nečasu pojedeš, zapomeň na to, že tě budu zase měsíc obskakovat, chystat slepičí vývar, loupat pomeranče…..bla bla bla. Tak jsem se loni trochu nachladil, no. „Vezmi si aspoň tu pořádnou bundu!“ Jo, to určitě.., je těžká a ještě mi překryje můj úžasný zimní dres, který jsem dostal den před oficiálním rozbalování dárků. Smutné oči a stěžování si, že letos určitě umrznu o tradiční vyjížďce prostě opět zabrali. A nebo čerstvě uzavřené životní pojištění s platností až od 1.ledna?

Do vášnivého rozhovoru o některých umanutých jedincích, je slyšet pípnutí smsky: Honza: „Přijedu o půl hodiny později, musel jsem ještě odházet sníh“. Výmluva, jako každý rok vyčkává na ten správný okamžik, kdy nebude přistižen na odchodu. „Tatínku, neodcházej my tě potřebujeme!“ ozývají se dětské hlásky od sousedů. Vypadá to, že i letos pojedeme kompletní. Zvonek. „Zdar, nechám si u tebe bundu“. Je vedro jak prase. „Jasný“, vždyť teploměr ukazuje nulu. Rychle poslední zbytky oděvu, odhození deky z bajku a můžeme vyrazit. Jsme kompletní.

Posilnění z předchozího dne sledováním všech dílů North Shoru a možná stále i punčem, vydáváme se na švih. „Proboha, na čem to jedeš?“ No, na čem … přece nebudu dávat na takovou srandu akci závodní pláště. Ojetiny stačí. Tradiční diskuze na téma nahuštění a už je tady začátek kopce. Teď pojedeme tři sta metrů do vrchu! Sakra, všichni víme, co nás čeká a přesto to musí někdo připomenout. V létě to máme za necelou hodinu na pohodu. Sluníčko vykukuje z poza mraků, větřík příjemně pofukuje, ten život je prostě nádherný. Cesta je prohrnutá, jen kola sem tam proklouznou na ukrytém ledu, vždyť je přece zima. „Já se na to…“ ozývá se hlas z houští, pod cestou. Humor musí být, zvlášť když padá ten druhý. Kilometry ubíhají, cesta se klikatí a čas běží. Koho by napadlo, jak rychle se smráká. „Bude brzo tma, dáme to zkratkou“, zavelí rázně Rades. Nikdo nic nenamítá, je profesionální voják.

Po půl hodině, už pokorněji špitne, jestli jsme neměli odbočit na té křižovatce doprava. To už jízda v sedle bajků je nemožná, a tak tlačíme své stroje za všude přítomného sněhu, hnusného větru a bůh ví kde schovaného oskara do pomyslného vrchu. Dokud nevyjedeme nahoru, nevrátíme se. Jsme tvrdí bajkeři. Po třech hodinách marného boje s čerstvě napadaným sněhem, mlhou a silným větrem si dovolím špitnout, že mám žízeň. „Ty nemáš nic na pití?“ pohrdavě mě sjíždějí oči všech, do té doby, než si uvědomí, že jsou na tom stejně. „Ohřejte si v rukách kousek sněhu a spolkněte to“, zní rada armády. Raději polykám pot, který nestačil zmrznout na tváři. Je slaný, tak aspoň nechytnu křeče. Na hranici mdloby zavelím: „A teď se pojede podle mě.“ Po půl hodině se nachazíme na vrcholu. Jiném vrcholu. Pozitivní je, že ještě o 100 metrů vyšším. Za střídání pádů a několikametrové jízdy v závějích sněhu se ocitáme na vytoužených Třech kamenech.

Snad opojeni vítězstvím nad horami a smrtí, se v okamžiku rozhodujeme nesjet na prohrnutou asfaltovou silnici, ale vydáváme se zpět do terénu, kam patříme. Vždyť pojedeme po svých stopách, a navíc z kopce dolů… Ne, teorie nám nějak nejde. Silný vítr a sníh naše stopy zavál. V dáli vidíme světla města, a tak nemůžeme zabloudit. Můžeme. Ale přece jen nalézáme cestu, po které jsme měli původně přijet.

Za slabého svitu měsíce a hvězd, tedy po pouhých ani ne šesti hodinách se nacházíme před svými domovy. „Proboha, kde jste?“ slyšíme už v dáli trochu rozzlobený křik. No, spíše pořádný histerák. Nechápeme, proč ten povyk. Jaká policie, jaký vrtulník s termovizí? Tak zase za rok. Jo, za rok. A co kdybychom na Nový rok to zkusili vyjet z druhý strany? Co ale dáme zítra? Kde mám Paralen…

“Chci svýho miláška!“, říká nejen postava z filmu Pán prstenů, ale asi každý milovník cyklistiky, hned ráno po promnutí očí.
Drahým polovičkám, které s námi vydržely až do těchto dnů, je naprosto jasné, že v tu chvíli se poženeme oblékat, začneme měřit tlak, namažeme sebe i ty části kola, které po tom volají, zkrátka uděláme ještě pár rituálů, které nás posunou k jednomu cíli. Konečně už vyjet ven )
My jsme také vyjeli, ale nejprve autem, abychom záhy “po pár kilometrech“ zjistili, že se tretry spokojeně suší doma na radiátoru. Stane se. Jistě tak všichni, včetně rodiny uznají, že koupit nové tretry bylo naprostou nutností )
Rozhodnutí na jaký kopec pojedeme bylo velmi jednoduché. První a velmi zásadní důvod byl ten, že se pojede do míst kde neběhá moc srnek.
Právě při poslední cestě za jedním z našich krásných kopců, došlo k setkání s touto zvěří. Následný tlak nohy na brzdu a zledovatělá vozovka dokázali udělat naprosto ideální podmínky pro dvojté salto s jedním vrutem do pole ) Srnčí nebylo, zato hody zažili servismani.
Druhý důvod bylo pozvání na pořádnou zimní bajk pařbu. Aby to nevypadalo, že žijeme jen kolem, dobrým mokem, jídlem, zpěvem a další záležitostí která se může zdělit až po dvaadvacáté hodině, podotýkám že hlavní motivací bylo vidět George. Šíleného ridera, který závodí do vrchu. Protože je lenivý, tak do vrchu to dává jako autoveterán a z kopce jako blázen )
Vydali jsme se pokořit automobilovou trať Ecce Homo, která je ve Šternberku. Tohle město najdeme na úpatí Nízkého Jeseníku, šestnáct kilometrů od Olomouce.

Vzniklo z osady pod hradem stejného jména. Místních je skoro 14 500 průměrného věku 36,8 roku.
Cyklisty zde mají rádi, chtějí z nich mít dobré kamarády. A tak nám skládání našich bajků trvalo trochu déle než obvykle. Zdejší lid se totiž neostýchá a je-li někdo zvědav, zeptá se: „Kam vyrážíte?“
Na trať závodu Ecce Homo, který má už stoletou tradici.
Její název je dost originální. Překlad z latiny zní “Ejhle člověk“ Pojmenování je prý podle dvou sousoší Ježíše Krista. Jedno stojí pod kopcem a jedno na vrcholu stoupání. Původní význam Ecce Homo je biblický výrok Piláta u ukřižovaného Krista. Kopec má však více legend, jak ke svému názvu přišel. A jedna je lepší jak druhá.

Dojet vysoko a rychle, to není jen častá motivace cyklistů, ale i automobilových závodníků. Stejně jako oni, i my jsme se postavili na start, který je na okraji města při výjezdu směrem na Opavu na silnici č. I/46.
Nemusíte se bát, že by jste místo startu nenalezli. Poutače, ukazatele i cyklo šipky jsou na každém kroku a ukazují jedním směrem )
Začínáme ve výšce 302 m n.m. Průměrné stoupání “autaři“ klasifikují hodnotou 3,9 % a šířka trati je minimálně sedm metrů.
Rozhodně bych nad tímto číslem “neohrnoval“ nos, protože některá místa tratě si obzvlášť v zimě pěkně prožijete.
Přibližně na třetím kilometru se dostáváme do výšky 426 m n.m. a projíždíme nebezpečnou Sojkovu zatáčku, která je pojmenována po statečném a vynikajícím závodníkovy.
Od čtvrtého do pátého kilometru nás čeká Lipinský oblouk, to už se ale dostáváme do výšky 500 m n.m.
Po šestém kilometru stoupání nás čeká ještě Nová zatáčka a po 7,8 km jízdy do kopce,
ve výšce 609 m n.m. jsme v cíli.
Na jeho konci nebyly rozvášněné faninky, roztleskávačky a další roštěnky, ale pěkně ostrý vítr a sníh, který v okolí uzavíral vozovky. Možná, ale až zde pojedete vy, bude vše jinak )
Ecce Homo sice není žádný “obrovitý“ kopec, jehož výjezd by vzbuzoval obdiv a ovace, ale v těchto zimních dnech rozhodně zahřeje )

Základní údaje:

Délka:                      7,8 km
Průměrné stoupání:   3,9 %
Max. stoupání:          8,0 %
Pravděpodobné převody: 39/15 – 39/25
Doba výjezdu: v zimě delší, než v létě ).
Vhodné pro kola: silniční, crossová, horská /v zimě jen horská/
Nebezpečí defektu: jako na každé jiné vozovce v České republice
Hospoda: musíte k nim sjet opět do města, kde jich pár dobrých je )

Vítek Šoukal

Podzimní a zimní čas bývá většinou obdobím, kdy se velmi často zasníme a zavzpomínáme na sluncem zalité listnaté údolí, na parádní singletracky a skvělé švihy. Když z toho snu procitneme, uvidíme za oknem závěje sněhu, nebo rozježděnou břečku. A tak do ní můžeme vyrazit, a nebo ještě na chvíli přimhouřit oči a v duchu vyjet třeba na Šerák. Právě o Šeráku jsem před nějakou dobou psal pro cyklistický čtrnáctideník Cykloservis.

Den se dnem se sešel a jaro se nás konečně opět začalo ptát, co jsme dělali v ročním období, které v našich končinách k cyklistice zrovna hřejivé není.
To jsou ale… /pííííííííp/ otázky. “Co bychom dělali?“ Makali jsme na sobě!
Vždyť většina našich těl, obzvláště v dresech, zřetelně vypovídá o náležitém tréninku.
Jasnou jedničkou se stala v zimě soutěž: “O nejlepší čas na trati lednička – pohovka.“ Do našich srdcí a hlav se také vryl orienťák: “Kudy z kalby domů.“
Posilněni těmito tvrdými nároky na naše těla a po shlédnutí dvd jednoho bajkera z krajiny North Shore, jak v případě defektu jet po jednom kole, se jako pachatel, vracíme na místo činu.
Jeseníky jsou ráj nejen ochranářů, ale i bikerů. Západní hranice Chráněné krajinné oblasti je tvořena masívem Šerák. Mnozí nás sice po vyřčení slov: “Jedeme na Šerák“ nařkli, že opět míříme na zlatavý mok, ale opak byl pravdou.

Po překonání Červenohorského sedla, které máme už pokořeno, jedeme dále po silnici, která vede do Jeseníku. Ale až tam nedojedeme. Kousek za obcí Bělá pod Pradědem zastavujeme v Dolním Domašově, před restaurací U Cimbury. Ta se nachází u silnice po levé straně ve směru jízdy.
Na tomto místě máte už vyhráno. Nelze se již ztratit. Teoreticky. Ale je pravdou, že ani my jsme “nesešli“, natož “nesjeli“ z cesty k vysněnému vrchu Šerák, který se nachází v nadmořské výšce 1350 m n.m.
Vyjíždíme od zmiňované restaurace U Cimbury. Dýchání ve výšce 423 m n.m. je bezproblémové.
Začínáme nejprve po asfaltové silnici, která postupně přechází v penetraci, štěrkovou cestu a na konci jízdy vás čeká pořádný kamenitý stoupák. Zde už dech dochází.

Zabloudit skutečně není kde, držíte-li se pravidla, že cesta vpravo je vždy ta správná. Tedy, příznivci jisté politické strany budou mít z tohoto stoupání obzvláště velkou radost. Ostatní, nebudou-li souhlasit, se mohou ujistit pohledem na ukazatele pro běžkaře.
Výjezd je to velmi vydařený. Koupete se jak “ve svém potu“, tak v pramenech, které nejen lemují cestu.
Po 8,5 km jsme odměněni pohledem do překrásné jesenické krajiny. A také na chatu Šerák, kde se výborně najíte a napijete.
Cesta z kopce dolů, by měla být teoreticky rychlejší, nicméně připravte se na možnost defektu. Rychlou pomocí je pochopitelně nová duše, která ovšem ve svém sváru vzduch neudrží a tak lepíme. Popojedeme a máme další defekt. Jediný hřebík na této cestě a byl tam. A tak znovu lepíme.
A co se stane, když cholerik pumpuje kolo? Ano, ventilek…

Základní údaje:

Délka: 8,5 km
Průměrné stoupání: 7,0 %
Max. stoupání: 16,0 %
Pravděpodobné převody: vzhledem k terénu, co technika dovolí
Doba výjezdu: v/po zimě delší, než v létě ).
Vhodné pro kola: horská
Nebezpečí defektu: když má někdo “svůj den“, tak pro některé značné
Hospoda: Šerák )

Vítek Šoukal

Nerozlučná dvojice cyklistických nezmarů se 13. srpna 2009 vydala z nádraží Praha – Holešovice vlakem do Hamburku a odtud dál přes Lübeck do Travemünde.

Toto přístavní a lázeňské město na břehu Baltu bylo pro naše cykloturisty začátkem jejich cesty po trase bývalé železné opony, která od r. 1948 až do r. 1989 neprostupně oddělovala země východního a západního bloku.

Od jejího pádu uplynulo letos už neuvěřitelných 20 let. Oba cyklisti patří do generace , které železná opona prakticky celý život bránila ve svobodném pohybu. Co je nyní hlavně pro mládež samozřejmostí, patřilo dříve někam do říše snů.

Díky jejich fyzické zdatnosti, odvaze, lásce ke kolu a k cestování, podnikají v posledních létech neuvěřitelné expedice a v podstatě dohánějí to, co jim v mládí nebylo dopřáno. Právě letošní 20. výročí bylo hlavní motivací a oslavou, realizovanou pro ně charakteristickým způsobem.

Po území Německa se pohybovali střídavě po obou stranách bývalých hranic NDR a NSR a to tak, aby mohli poznat co nejvíce zajímavých míst dříve rozděleného Německa. Trasa vedla podél kanálu Lübeck – Labe, asi 80 km cyklostezkami u řeky Labe, pohořím Harz, lesnatým a hornatým Durynskem až do Trojmezí v ašském průsmyku. Na bývalých hranicích obou dříve rozdělených států jsou na mnohých místech ponechány ukázky strážních věží, železných plotů, pamětní kameny atd. A mnoho informačních tabulí s dokumentárními fotografiemi a už také s přípravou na oslavy pádu Berlínské zdi.

V Čechách od naplánované jízdy převážně po hraničních signálkách upustili už v Českém lese mezi Aší a Chebem a potom v okolí Dyleně. Pro krosová kola, obtěžkaná 20 kilogramovou zátěží, byly rozbité úseky naprosto nesjízdné. Proto, jako v Německu, využívali souběžných cyklotras, opět poblíž hranic z obou stran. Větší část Šumavy projeli z druhé strany Bavorskem. Na české území se vrátili na Bučině. A na signálky se vrátili znovu před Českými Velenicemi. Byly už dobře sjízdné až do NP Podyjí a ke hranicím Slovenska.

Jízda Slovenskem vedla rovinami po protipovodňových náspech u řeky Moravy. Trasa byla vynikajícím způsobem značená jako Iron Curtain Greenways. Zajímavé zastávky byly na soutoku řek Moravy a Dyje /hranice tří států – Česka, Slovenska a Rakouska/ a pod Děvínem na soutoku Moravy a Dunaje, kde je velký památník obětem, kteří zahynuli při pokusech o překročení hranic.

Podél Neziderského jezera poznali část Rakouska i Maďarsko. Maďarsko svými rovinami, kromě nedohledných vinic s bohatou úrodou, nic mimořádného nenabídlo. Značení cyklotras bylo přehledné a dobré.

Slovinsko předkládalo jeden lepší zážitek než druhý. Hory, nížiny, řeky, upravené vesnice a města, příjemní a pohodoví lidé. Celkový hospodářský rozkvět země byl patrný na každém kroku. Do cíle v italském Terstu přijeli 8. září 2009.

Rekapitulace cesty :

Vzdálenost 2.530 km ujeli ve 24 etapách, tj. denní průměr 105,4 km, průměrná rychlost 16,8 km/hod.

Nejdelší etapa 137 km ve Slovinsku

V sedlech seděli 154 hodin

Za celou cestu neměli jediný defekt ani žádné technické, zdravotní či jiné problémy.

Kromě jednoho dne přívalových deštů v Maďarsku, jeli většinou v teplém, slunečném počasí.

Nocovali v kempech ve vlastních stanech.

František Šesták předpokládal, že pojede opět na kole GALAXY JUPITER, s nímž najel 32 tis. km a absolvoval s ním všechny předcházející expedice. Protože mu ho při cestě z Prahy ve Štrasburku poslední noc v hotelu ukradli, dokonale prověřil kolo nové, GALAXY tentokrát to byl typ METEOR CROSS. Přes sponzorské nabídky renomovaných firem zůstal věrný značce GALAXY. Kolo v těžkých terénech a se zátěží osvědčilo svoje kvality. Přesto František na „svého“ Jupitera s nostalgií stále vzpomíná.

Cesta byla naplněná mnohými zajímavostmi, proto František Šesták i na toto téma nabízí besedy s promítáním fotografií a s největší pravděpodobností vydá knihu.

Ještě v roce 2007, kdy Brno čítalo „pouze“osmatřicet kilometrů cyklotras bylo jasné, že cyklistika zde nemá na růžích ustláno.
Vše však nabralo opačný směr a cyklistice se v Brně začínají otevírat nová a vstřícnější vrátka.

Již před dvěma lety vyhlašovala brněnská radnice, že chce vybudovat více než 200 kilometrů nových cyklostezek. Největší problém nejsou ani tak finance, jako snaha majitelů pozemků o získání co nejlukrativnější nabídky a tak se výstavba značně komplikuje a protahuje. Navíc sil na neustálé vyjednávání ubývá.
Již za pár týdnů bude dokončena stavba zatím poslední nové cyklostezky a to z Obřan do Bílovic nad Svitavou. Jedná se o nádhernou lokalitu. Tato trasa vede podél řeky Svitavy a je jednou z nejvyhledávanějších.
Žádné chvilkové mizení cyklostezky mezi kola automobilů či mezi chodce někde na přechodech se na této trase nekoná.
To však s sebou nese i jisté mínusy. Víkendové vyjížďky jsou téměř nereálnou věcí, neboť hustota cyklistů, bruslařů a chodců je zde značně nadprůměrná. Již nyní se na nedokončených částech této cyklotrasy prohání nedočkaví sportovní nadšenci a testují, co nového jim Bílovice nad Svitavou poskytly.
Nová cyklotrasa stála bezmála šest a půl milionu korun, které šly z rozpočtu Bílovic a také z dotací.
V plánu jsou však i další výstavby, za kterými již stojí i brněnská radnice. Ta se v posledních letech zase začíná věnovat sportu, který do nedávna přehlížela.

Například jmenujme cyklotrasu, která by měla spojovat městské části Tuřany a Chrlice, dále stezku podél řeky Svitavy mezi ulicemi Cejl a Křenová a také dostavbu stezky mezi Jundrovem a Komínem. Jediné co zatím cyklisté v Brně postrádají a i nadále budou muset, jsou trasy, které by zasahovaly více do centra města.
A tak se zdá, že plánů na výstavbu bude jen přibývat. Můžeme se těšit na stále se rozvíjející mapu cyklostezek, kterých není nikdy dost.

Brno, jako takové by si jich zasloužilo jistě mnohem více. Důvod je jasný, milovníků dvou kol bez koní pod kapotou stále přibývá. Můžeme si jen přát, aby i množství nových kilometrů rostlo také tak.
Otázka zda se jedná o peklo či ráj je tak v tomto případě právem položena. V Brně toho najdete mnoho a v tomto ohledu se rozhodně jedná o pekelný – ráj, který je „radost“ si vyzkoušet.

Marek Vltavský

Po planovaném úseku z Ratiboře až do Velkých Karlovic bude možné jezdit už v roce 2010.

Tvrdí to sdružení obcí Valašsko – Horní Vsacko, které celý projekt zaštiťuje.

Sdružení už na dokončení cyklostezky Bečva získalo dotaci ve výši 107 milionů korun. Vypadá to ale tak, že realizace bude o hodně dražší. A to asi o 70 milionů.

Členové sdružení tak už usilují o další peníze. Ty chtějí získat ze Státního fondu dopravní infrastruktury. Problém je v tom, že pokud sdružení dotaci nezíská, budou muset rozdíl zaplatit obce. Ty by ale tak velkou finanční zátěz nemusely zvládnou.

Na této trase má totiž vzniknout až 14 mostů a ty jsou z celé akce nejdražší.

I přesto ale výstavba třicetikilometrové tratě začne už letos v červnu. Projektová dokumentace je už hotová a problémy nejsou ani s pozemky. Teď se čeká jenom na to, kdo cyklostezku postaví.

Marek Vrlák

Někteří možná ještě nyní dospávají výkony jak závodní, tak bujaré po závodní. Jaké to bylo jezdit s Romanem Kreuzigerem, Tomášem Konečným a dalšími jezdci můžete vidět zde: fotogalerie.cyklomania.com Jaké budou další závody o které by jste neměli přijít se dočtete vždy na cyklomania.com

A jestli se vám nechce postavit na start, co si takhle udělat odpočinkově výletní den.

Dnes vás vezmu na Suchý vrch v Orlických horách.

Orlické hory se dostávají čím dál více do povědomí milovníků kol a snb.
/snb = snowboardistů – to jsou ti, co nemají kotoučové ani véčkové brzdy, natož kola a přitom se řítí jak Maroši z kopce dolů/.

Možná jste o jejich kráse a drsnosti slyšeli díky silničnímu a bajkovému závodu Rampušák, nebo dopravnímu hlášení typu: “kamion uvízl na silnici první třídy spojující Prahu s Ostravou ve stoupání na Suchý vrch“. Jednou je navštívíte, už nikdy na ně nezapomenete a budete se chtít vracet.

Název Orlické hory je poměrně mladý, vznikl až v roce 1836. Do té doby se používalo různých názvů, vztahujícím se k jednotlivým částem pohoří.
Nenalezneme zde sice divokou horskou krásu, kterou například nabízí sousední Jeseníky, ale o to možná sympatičtější pro některé milovníky kol mohou být nepříliš prudké svahy.
Na nich oku zalahodí stylově roubené domy pobité šindely. Romantika zde prostě dýchá na každém rohu.
Ale dost romantiky, pojeďme se raději zadýchat do docela slušného kopečku. Ten nám bez pěti metrů vyrostl do tisícovky a jmenuje se Suchý vrch. Bude-li vás někdo z místních starousedlíků posílat na Černý vrch, nebojte se a věřte mu. Takto je totiž v blízkém okolí nazýván díky tomu, že jeho stráně zarostlé jehličnany se zdálky zdají spíš černé, než zelené.
Název Suchý vrch si ale také zasluhuje, protože na něm nenajdete ani kapku vody. Tak plné láhve sebou. Není tady žádný pramínek, potůček natož nějaké jezírko. I když… v roce 1930 organizace českých turistů v Jablonném nad Orlicí postavila na vrcholu 33 m vysokou vodárenskou věž, která je současně i rozhlednou.
Určitě se vyplatí vystoupat po schodech na její vrchol, protože tak potom nebudete ošizeni o daleké pohledy. A navíc se zde můžete občerstvit.

Ale pojďme už do sedel a to za kruhovou křižovatkou v Červené Vodě, kde se potkávají cesty z Králik a Jablonného nad Orlicí. Tam také každým rokem startuje časovka na náš vrch.
Čeká nás dvanáct kilometrů dlouhé stoupání po silnici č. 11 na kterém překonáme výškový rozdíl přes 350 metrů. Přestože se budeme pohybovat po silnici spojující Prahu s Ostravou, není zde doprava zejména o víkendu nijak „otravná“. Silnice je dostatečně široká, zejména na svém počátku, kde je i bezvadný povrch.
Po sedmi kilometrech se už zdá, že stoupání máme za sebou. Opak je pravdou. Tady začíná ten pravý výjezd. Méně zdatní jedinci si mohou u silnice pohovět v Motorestu a jet jak se říká “zadara“ z kopce dolů zpět do Červené vody, či Jablonného. Věřím, že ale sáhnete po zbytku sil a budete pokračovat ve stoupání na Suchý vrch.
Ostrá doprava a jsme na úzké asfaltové silničce. Tady majitelé „žiletek“ budou možná chvílemi váhat, kudy že vlastně jet, ale jsem si jistý, že počáteční mírné kličkování jim přidá spíše na technice jízdy, než by došlo k nějaké ujmě na vymazleném stroji.

A hlavně, budete zde hvězdy. Přihlížející turisté tu totiž fanděním nešetří a vašeho nohy se díky tomu ještě více roztočí.

Suchý vrch je skutečně parádním turistickým cílem. V létě i v zimě. Rozhledna nabízí přístřeší, také něco na zub a nejeden doušek žízeň zahánějícího moku zlatavé barvy.
Určitě si budete mít s kým „poklábosit“.
Ze všech stran na Suchý vrch vedou turistické stezky, které jsou hojně využívány. Například místní ze tří měst, do nichž je ze Suchého vrchu stejně daleko. Z Jablonného nad Orlicí, Králík a Mladkova. Nechybí ale ani stará známá: červená – dálková. Ta začíná v Novém Městě nad Metují a sleduje celý hřbet Orlických hor.
Nedaleko je také do tvrze Bouda. Tam už ovšem dojedou jen bajkeři, protože se jedná o čistý terén. Pro bajkery jsou jako určené také zkratky mezi serpentýnami silnice, po které jsme jeli na Suchý vrch.

Jak dolů, nechávám na vás. Jen pozor na nízké větve u smrčků, jinak budete jako já hledat brýle i oko.

Vítek Šoukal

Máte rádi cykloturistiku? Touláte se rádi? Co takhle si v sobotu 4. října 2008 udělat pohodový výlet. Olomoučtí kolaři pořádají CYKLOTOULKY S VZP ČR LITOVELSKÝM POMORAVÍM. Proč s nimi nevyrazit? A co takhle vzít na cyklotoulání i drahou polovičku. Udělá to radost a třeba vás za to i nečím odmění

Start je v 9:00 od budovy Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR v Olomouci, Lazecká 22A. Jak uvedli Olomoučtí kolaři, jde o pohodový cyklovýlet na závěr cyklistické sezóny pro širokou veřejnost i rodiče s dětmi. Každý si  tedy přijde na své.

Délka tras je 20 km (do Horky a zpět), 45 km (do Litovle a zpět) a 60 km (do Nových Zámků a přes Náměšť na Hané zpět).

Všechny trasy vedou kolem Lovecké chaty v Horce nad M., kde každý účastník dostane malý praktický dárek od VZP ČR.
Trasa vede většinou po asfaltových cyklostezkách, případně málo frekventovaných silnicích.
Účastníci, kteří pojedou na delší trasy, mohou shlédnout část extrémního závodu Bobr Cup v Litovli.
Počítá se i s návštěvou Mladečských jeskyní.

Neváhejte a přijeďte se kochat barevnou krásou lesů v Litovelkém Pomoraví. Akce se koná za každého počasí.

Jednotlivé trasy:
20 km: Olomouc – Chomoutov – Horka n. Mor. (Lovecká chata) a zpět
45 km: Olomouc – Horka n. Mor. – Litovel a zpět
60 km: Olomouc – Horka – Litovel – Mladeč – Náměšť na H. – Olomouc

Novou cyklostezku chtějí vybudovat obce na trase mezi Libercem a příhraničním Hrádkem nad Nisou. Ta by se napojila na síť německých cyklostezek.

Nejde vůbec o nový plán. Tento projekt se nezdárně projednával už před sedmi lety. Tentokrát se to ale snad povede. K obnovení projektu totiž přispělo otevření nových možností jak na to získat penízky z fondů Evropské unie.

Jestli vše dopadne jak má, projedeme se po takřka jedenadvacet kilometrů dlouhé cyklostezce. Ta povede přes Stráž nad Nisou, Chrastavu, Bílý Kostel a Chotyni.

Držme palce, ať vše dopadne pro cyklistiku dobře.

21.09.2008 Vít Šoukal

Když se řekne listopad nebo prosinec, asi každého hned napadnou závěje sněhu a pořádná zima. Tehdy je nejlépe u krbu s čajem okořeněným kapkou něčeho ostřejšího. Na kolo se za každých podmínek vydávají jen ti „nejtvrdší“ bikeři a jsou za to často odměněni vděčnými posluchači, kteří o ně poté pečují spíš v nemoci, než ve zdraví ). Ale ten, kdo si na to zvykne, asi nerad bude měnit za něco jiného. Je prostě cool!! a nebo…

Kdybych ještě před pár lety řekl spinning, možná by ne úplně každý věděl, o čem je řeč. A asi by byl i trochu větší problém ho vyzkoušet než v současnosti. Spinning centra nám dnes prostě rostou jako houby po dešti. A tak už v nepříznivém klimatu nemusíme vyjíždět do mrazivého počasí, nebo se sami trápit na válcích pohledem do stále stejně barevné zdi.

Kde ale spinning vznikl? Má ho snad na svědomí nějaký „rucedoleva“, který už nechtěl čistit svého miláčka po každém švihu? Nebo snad ziskuchtivý podnikatel, který se tak pokusil vydělat na nový kultovní rám? Pravda je, jak to tak bývá, zase trochu jinde. Před dávnými věky, kdy jsem měl ještě kadeř bujarou, jiskru v oku a v rádiu hrála Helena Vondráčková (tedy vlastně, jako by to bylo dnes), tenkrát dálkový cyklista, ultramaratonec Johnatan Goldberg, známý jako „Johny G“, hledal možnost, jak při přípravě na závod Race Across America přesunout částečně svůj tréninkový program do místnosti. Tím vlastně odstartoval vznik prvního indoor-cyclingového programu spinning.

První spinning lekce probíhaly v garáži Johnyho G v Los Angeles, kde tak byl položen základní kámen tohoto skupinového sportu. Vlastně, co v USA nevzniklo dobrého v garáži? ) Jak to tak ale bývá, s jídlem roste chuť a tak ke stoupajícím nárokům muselo být vyvinuto odpovídající stacionární kolo. Pod vedením Johnyho G. spatřilo světlo světa první funkční spinningové kolo – SPINNER. Znáte „amíky“- jak jedna sousedka uviděla, že George chodí do tajemné garáže a vychází z ní každý den s hezčím a hezčím „lýtkovým svalem“, poslala tam i svého Bobba… A tak to šlo dál a …

Spinning programu se účastnilo stále více tréninkových partnerů Johnnyho G. Ke zvýšení tréninkové motivace volil Johnny odpovídající hudbu. Přiznám se, jak nemám své oblíbené pravidelné tuc tuc, které místy vyruší zařvání jakoby nenamazaného řetězu, výkon bývá poloviční ) Jak již bylo řečeno, tento nový a fascinující skupinový trénink stále ukazoval nové cesty. Od fitnesscentra v Santa Monice a Los Angeles až po New York. Pravděpodobně kvůli zvyšující se hmotnosti uznavačů „horkých psů“ se zvýšila i poptávka po spinningu a tak začala v roce 1995 sériová výroba kol Johnny G. SPINNER. Také byl vytvořen vzdělávací systém pro školení spinning instruktorů a spinning styl se podíval konečně i na další kontinenty. Do dnešního dne bylo celosvětově prodáno více jak 250.000 kol Johnny G. SPINNER, otevřeno přibližně 20.000 oficiálních spinning center a vyškoleno více jak 60.000 spinning instruktorů v 80-ti zemích světa. V březnu roku 2002 došlo z důvodů stoupajících nároků na kvalitu a množství dodávaných kol na spinning – Johnny G. SPINNER – ke změně jejich výrobce. S touto změnou byla provedena řada zásadních vylepšení kola na spinning, takže dnes se hovoří o nové generaci kol Johnny G. SPINNER.

Pokud si chcete udržet nebo zlepšit svoji kondici jednoduchým a zábavným způsobem, zkuste zajít do Spinning centra. Stejně jako náš olympionik Radim Kořínek. Ten už má po cyklistickém obchodě dokonce i spinning centrum v Olomouci. Nese jeho jméno. Nemusíte být ale vrcholoví sportovci, nemusíte nikdy před tím sportovat, a přesto spinning můžete vyzkoušet. Určitě se vám zalíbí. Něžné pohlaví asi nadchne, že při jedné 45 minutové lekci průměrně spálíme 400 až 600 KCal, což je například 12x víc než při aerobiku. Zvláště okolo Vánoc, to je určitě dobrá zpráva ) A třeba také dobrý tip, co pod stromeček. Žádné držení ručku za ručku někde na Kanárech, ale pěkně se držení řídítek a šlapání pro zdravého ducha ve zdravém těle ) Snad ani nemusím dodávat, že spinning trénink také zpevní a vytvaruje naši postavu.

Pro sportovce spinning program umožňuje specializovanou přípravu na všechny druhy sportů. I zde se využívá měřič tepové frekvence. Můžeme simulovat konkrétní tréninkovou zátěž – vytrvalost, rychlost, výbušnost i intervalový trénink. Každý má zkrátka a dobře jiné potřeby a cíle a může se během spinningu na ně zaměřit.Dokonce pro svoji vysokou účinnost je spinning běžně používán ke zlepšení kondice hráčů NHL. I oni už vědí, že na spinning se nechodí s bruslemi a hokejkou, ale pěkně v cyklistickém dresu, nebo v jiném vhodném oblečení. Vezměte si také sebou rukavice, vhodnou obuv s tvrdou podrážkou nebo tretry pro SPD, ručník, mýdlo, bidon s pitím a hlavně musíte přijít včas. Nezapomeňte, že příprava na spinning zabere také nějakou tu chvíli.

Radost v zimě na spinningu nám přinese ještě větší radost na jarních závodech, nebo na cyklotoulkách po naší zemi. Tak šťastnou cestu bez větru ve vlasech ))

O Spinningu jsem psal 16.12.2004 na Bajk.cz

Vítek Šoukal

Netradiční závod se jel v polovině dubna v Lašťanech u Olomouce. Na startu, občerstvovačkách a v cíli si závodník musel dát pivko.

Celkem tedy .. jest-li dobře počítám…. od třetího si to již pamatuji mlhavě.. pět kousků. A na závěr jízda zručnosti.

Mezi nejhezčí zážitky patří dojezd „grupeta“. Co jsme to jen zpívali při dojezdu do cíle..

Nyní na podzim si raději vezmu diktafon, ať report z této akce je obsáhlejší. Jen doufám, že budu dobře artikulovat.

Tato parádní akce se Kaňkovským povedla a bylo to pohodové zahájení závodního období. Nevím, jestli už nyní se někteří závodníci netěší hlavně na ukončení sezóny, protože to se pojede podzimní Tour de Bear se stejnými pravidly.

Na závěr poděkování bajkerovi Martinovi Slavíkovi, který mě na tuto akci dostal