Nádherné letní sluníčko je za námi, podzim ukazuje svou typickou tvář a do schránek nám už nyní začínají házet papíry s nápady co koupit k Vánocům. To je ale čas. Na dlouhý švihy se už moc jezdit nedá, ale taková „rychlovka“ do vrchu stále dokáže zahřát. O jedné takové, která se dá jezdit i v zimě jsem před třemi lety napsal pro čtrnáctideník Cykloservis.
Podzimní a zimní čas bývá většinou obdobím, kdy se velmi často zasníme a zavzpomínáme na sluncem zalité listnaté údolí, na parádní singletracky a skvělé švihy. Když z toho snu procitneme, uvidíme za oknem závěje sněhu, nebo rozježděnou břečku. A tak do ní můžeme vyrazit, a nebo ještě na chvíli přimhouřit oči a v duchu vyjet třeba na Šerák. Právě o Šeráku jsem před nějakou dobou psal pro cyklistický čtrnáctideník Cykloservis.
Co je bicykl? V čem je kouzlo té divné, neuspořádané a ve své podstatě nevzhledné konstrukce?
Jako zapřisáhlému „antibajkerovi“ mi tato kovovogumová ošklivost vůbec nedává smysl.
A v podstatě tak uráží moji existenci nejen coby estéta, ale také coby přemýšlivého jedince, který se snaží vyrovnat se všemi podobami světa, tedy i té s řidítky a šlauškem.
Přes všechny zjevné nedostatky kola (nemá motor, v klidném stavu bez opory padá či polyká naše těžce a hlavně draze nasbírané kalorie) propadá cyklománii stále víc lidí. Ti se pak odlučují od rodin a kamarádů, aby sami, případně v kolektivu podobných nesvéprávných bláznů, vyráželi po asfaltových a jiných trasách do daleka.
