Cyklomania.com přináší smutnou zprávu, která zarmoutila nejen celý cyklistický národ.

Ve věku 69 let po krátké nemoci zemřel bývalý vynikající cyklista, reprezentant, mistr republiky, trenér, pořadatel a aktér jednoho tisíce tří set padesáti osmi závodů Emil Hekele starší.

Opustil nás ve středu 9. prosince v deset hodin večer po krátké nemoci v Šumperské nemocnici.

Čest jeho památce.

Emil Hekele starší

V roce 1954 na jaře přivezl kdosi odněkud nápad uspořádat v Lošticích náborové cyklistické závody při Mezinárodním družstevním dnu, přestože tu žádný oddíl ani mládežnická základna nebyly. Jelo nás zhruba dvacet kluků z celé dědiny, protože nikdo nechtěl zůstat stranou této atrakce. Já jsem na obyčejném kole skončil druhý, což mě nadchlo.

Samozřejmě, že jsem trénoval a závodil s cílem dostat se do reprezentace, ale přiznávám, že ta byla tenkrát hodně „nabitá“. Připomínám jména Doležala, Smolíka, Wenczela, Gráče a další. Trénoval jsem podle podkladů a plánů svého pražského strýčka Mirka Junga. Tady na Šumpersku nejsou žádné roviny, takže jsem se vlastně neustále pohyboval v kopcích a vůbec nebyla nějaká řeč o tom, že bych se měl věnovat tréninku se spurtérským zaměřením. Měl jsem radost z toho, že jsem vyhrával horské prémie a vůbec mi nevadilo, že jsem skončil třeba pátý z pěti jezdců, s nimiž jsem ujel.

Nikdy jsem nechytračil, nikdy jsem si nepřipouštěl, co bude třeba za dvě hodiny, zda budu dostižen nebo mě stihne krize a dojedu třeba patnáctý. Sázel jsem vždycky na jednu kartu. Osmdesátkrát se mi to vyplatilo a dvacetkrát jsem na tom prodělal. Ale houževnatost ve mě vždycky zvedla myšlení, že musím jet a zkoušet to znovu a znovu.

V letech 1954 až 1996 jsem na kole jel 1358 závodů, jsem mistr republiky v závodě družstev na 100 km (1971), vítěz Velké ceny Bohumína (1966), závodu Čadca-Orava-Čadca (1968), Velké ceny Uničova (1972). Mám 58 vítězství ve vrchařských prémiích, 8 závodů mezi veterány, včetně startu na MS ve St. Johannu.

Historka o tom, jak jsem se dostal mezi světovou špičku v cyklokrosu budí lehký úsměv na tváři. V sezóně 1968-1969 jsem skončil třetí v domácím cyklokrosovém poháru a po mistrovství republiky v Teplicích jsem jel se širším reprezentačním celkem na Velkou cenu do švýcarského Luzernu, která byla nominačním závodem na světový šampionát. My jsme byli s Bohumínem na soustředění na Lysé hoře a trenér Merta přišel s novinami a přečetl mi, že jsem do Luzernu nominován. Zprvu jsme to považovali za žert, ale pak mi telefonicky ze svazu potvrdili, že je to pravda. Stál jsem na startu s naší špičkou Krejčím, Antošem, Hanzalem, Kubíčkem a dalšími esy a klepala se mi kolena. Dojel jsem z šedesáti závodníků jednadvacátý….

Doma jsem samozřejmě v terénu jezdil, ale v zahraničí to byl můj první a zároveň poslední závod. Jak jsem se vůbec do terénu dostal? Táta byl myslivec a chodit s puškou po lese se mi hrozně líbilo. Když jsem se učil lesníkem, přišel třeba hajný a řekl : „Dojeď tam a tam, do toho a toho polesí.“ Bylo to patnáct kilometrů, tak jsem to vzal na kole přes les. Stejně, jako když povídal: „Zajeď s výplatami do Litovle.“ Co jiného mi zbývalo? Auta nebyla a cesta na kole nic nestála…

Ať jsem hrál hokej nebo jezdil na kole, nikdy mě nepotkalo žádné zranění, zlomenou ruku nebo nohu jsem neměl ani jako kluk. Všechno špatné se mi vyhnulo a zdraví jsem si vážil nejvíce. Proto, když se dojíždělo do cíle, vyhýbal jsem se bláznivým honičkám ve vedoucí skupině a spokojil se s pátým místem v třeba osmičlenné skupině. Řekl jsem si pokaždé : „Dnes nevyhraješ, můžeš vyhrát zítra, ale na to musíš zůstat zdravý“. Bral jsem to sportovně, byl jsem spokojen s tím, že jsem rozehrál vynikající partii v kopcích a teprve po ní mě někteří ze soupeřů dojeli. Z toho jsem si těžkou hlavu nedělal, těšilo mě, že jsem byl v první skupině a měl stejný čas jako etapový vítěz a spoléhal na to, že příští den může být složení vedoucí skupiny zase jiné. Samozřejmě, že ke všemu patří i smutné chvíle. I ty náleží k cyklistice. Na závodu Okolo Slovenska jsem jeden ročník vedl vrchařskou soutěž, ale v klíčově etapě jsem chytil ve větru defekt. Skupinu jsem dojel silou vůle, měl jsem ji před sebou padesát metrů, ale ty byly horší než třeba padesát kilometrů. Už jsem se dopředu nedostal a v cíli jsem chytil dvacet minut.

Fandím každému mladému, který se cyklistice chce věnovat jako sportu i jako řemeslu. Přeji mu, aby později zase posunul laťku o kousek výš a byl příkladem dalším žáčkům. Proto rady doma budu pokračovat v práci, kterou jsem začal a o všechny, kteří to někam chtějí dotáhnout, se budu starat.

Mezi moje žáčky patřili Palouček, bratři Veverkové, Kvapil, Tyl, Musil, Tomáš Konečný, Mudřík, Reif a naposledy syn Emil. Ten mě u cyklistiky udržel v době, kdy mi různí lidé hráli pěkně na nervy.